R
áda bych se s vámi podělila o náš porodní příběh. Dlouho jsem přemýšlela, jestli takto veřejně psát o něčem tak intimním, ale celá tato zkušenost byla pro nás natolik emotivním a silným zážitkem, na který nechceme zapomenout, že jsem se rozhodla si ho sepsat, a zároveň se o něj podělit i s vámi. A protože od teď bude náš maličký Aloisi součástí Obrázků z lásky (protože on je takový náš obrázek z lásky), sdílím tento článek právě zde na blogu. Možná je to i tím, že odmítám to, co ukazují v “Malých láskách”, možná tím, že odmítám zažité stereotypy o “typických” porodech. Sama jsem ráda během těhotenství vyhledávala informace o tom, jak rodit “jinak”, četla články o krásně prožitých porodech a snila taky o jednom takovém – rychlém, snadném a s malým miminkem. Chtěla bych vám dnes povědět o našem porodu, který nebyl ani jedno. A nebo ano?

Pokud vás toto téma nezajímá a navštěvujete blog pouze kvůli receptům, prosím ignorujte tento článek a nezlobte se. Vy ostatní zde prosím najděte inspiraci, informaci,…cokoliv a ať je to pro vás dobré. Rozhodla jsem se to pojmout opravdu otevřeně a přidat i fotografie (normálně moc informací z našeho soukromého života nesdílím), které nemusí být někomu příjemné. Ale podle mě by se o těchto věcech mělo více mluvit, protože k tomu prostě patří, chtě nechtě.

N
áš miláček se měl narodit 23. září. Nevím proč, ale věřila jsem tomu, že se narodí dřív. Celé těhotenství probíhalo hladce, kromě prvního trimestru, kdy se mi podařilo zhubnout asi 5 kg hlavně kvůli chřipce a nechutenství. Nevolnosti mě naštěstí minuly. Bříško jsem preventivně mazala, abych se vyhla strijím, chodila jsem pravidelně na těhotenskou jógu a do 8. měsíce jsem jezdila do školy a do města na kole. Cítila jsem se skvěle, malý prospíval, tak jsem neviděla důvod, proč přestat s něčím, co mě naplňovalo. Od 36. týdne jsem začala pít maliníkový čaj, jedla lněné semínko a cvičila s Aniballem. Úžasná věc. I když jsem se dostala jen na 27 cm (a maličký měl hlavičku 35,5 cm), obešla jsem se bez porodních zranění a nástřihu, ale hlavně jsem měla psychickou přípravu a alespoň tušení, jak samotné tlačení vypadá. Navíc jsem díky Aniballu zjistila, že v leže opravdu rodit nechci. 

A
si dva týdny před vypočítaným termínem jsme začali jezdit na kontroly do šternberské porodnice. Vybrali jsme si ji na základě doporučení kamarádů i kladných recenzí. Navíc během těhotenství jsme se rozhodli oslovit porodní asistentku Bibianu Pališkovou Drápalovou, která ve Šternberku pracuje. Setkali jsme se s ní na přednáškách, které pořádala (já byla na besedě o porodu pro maminky, Miška zase pro tatínky) a shodli jsme se, že je prostě skvělá a nikoho jiného nechceme. Jednou nás navštívila doma, kde jsme se pobavili o porodech, porodních přáních, dokonce nám nahmátla Lojziho, abychom mohli pozorovat, v jaké pozici se nachází. Kdykoliv jsem si nebyla s něčím jistá, ochotně mi poradila a hlavně psychicky podržela. Své práci opravdu rozumí, rozumí ženskému tělu, respektuje ho a věří mu.

P
ři kontrolách v porodnici se nám plně věnovala, až jsme si připadali jako VIP rodičové. Všechno probíhalo hladce, podle plánu. Nicméně na druhé kontrole se nějak stalo, že se maličký otočil do horizontální polohy. Prostě nějak zmizela hlavička z pánevního dna, kde už nějakou chvilku byla. Začaly padat termíny jako “nestabilní poloha”, “miminku se nemusí dařit”, “nejspíš vám budeme muset vyvolat porod”. To odpoledne jsem probrečela. Nechápala jsem, jak je to možné a hlavně proč se to děje. Bibi nás i doktora celou dobu ujišťovala, že to bude jen jednorázový vrtoch, ale upozornila nás, ať si raději dovezeme na odpolední kontrolu i tašku do porodnice. Později toho odpoledne jsme jeli na kontrolu s tím, že maličkému moc věříme, a že to necháme na něm. Světe div se, Aloisi se přetočil zase hlavičkou dolů, jako by se vůbec nic nedělo. Taky díky Bibi jsme se nenechali přemluvit k vyvolání. Od začátku jsem věděla, že chci přirozený porod s minimem zásahů, i proto jsme chtěli počkat, až se porod spustí sám. Bibi naše přání znala a stála za námi a podporovala nás. Samozřejmě pokud by se jednalo opravdu o vážnou situaci, naše přání by šla stranou. I s tím jsme počítali.

P
ři všech dalších kontrolách probíhalo všechno hladce, jen ta nálepka “ta-s-tou-nestabilní-polohou” mi zůstala. Protože jsme byli trošku víc hlídaní, měli jsme možnost se potkat snad s veškerým personálem a musím za nás oba s Miškou říct, že byli všichni skvělí. Jak doktoři (kteří se u nás vystřídali snad všichni), tak i ostatní porodní asistentky a sestřičky. Navíc porodnice je nově a moderně vybavená, věděli jsme, že o nás bude skvěle postaráno, takže jsme se cítili při kontrolách dobře a byli rádi, že jsme si zvolili rodit právě tam, i když je to dalších 24 km cesty.

P
rotože se “termín porodu” neúprosně blížil, chtěla jsem malému ještě trošku víc pomoci ven a zkoušela jsem různé babské rady. Chodit do schodů, teplé koupele, lektvar ze sporýše a jiných bylinek, svařák, stimulace bradavek, sex, dlouhé procházky v přírodě, aromaterapie, klystýr. Vyzkoušela jsem všechno (kromě ricinového koktejlu, ale to jsem se zařekla, že nevyzkouším). A víte co? Našemu Aloisimu to bylo úplně jedno. Až na stimulaci bradavek a hřebíčkové aroma mi žádný z těch triků nepomohl. U těch dvou mi alespoň trošku tvrdlo bříško. Asi bych to tak nehrotila, ale když víte, že “přenášíte”, tak prostě chcete tělu pomoci se na porod připravit.

P
o desti dnech přenášení a žádné změně v nálezu (tělo se na porod stále nepřipravovalo) bylo rozhodnuto, že 2. 10. večer nastoupím na preindukci a 3. 10. bude den D. Celé úterý jsem byla jak na trní a abych se odreagovala, upekla jsem do porodnice banánové cupcakes s čokoládovým krémem, na který vám sem dám časem recept. Pořád jsme tak nějak doufali, že se porod rozjede sám a k indukci nedojde.

V
 21:00 jsme dorazili do Šternberku, kde nás čekalo milé překvapení od Bibi, která se k nám měla připojit ráno. Byla mi zavedena tabletka a co pár hodin mi kontrolovali ozvy. Myslím, že i díky tomu, že byl Miška celou tu dobu se mnou, se mi opravdu podařilo spát. Ráno mi pan doktor zkontroloval nález a konečně nás čekala pozitivní zpráva. Tabletka zabrala a mohli mi zavést další tabletku. To už s námi byla Bibi a těšili jsme se, že kolem oběda by už mohl být Ája s námi. Chvíli po zavedení tabletky mi začaly kontrakce. Byly slaboučké, ale konečně se něco dělo. Po dvou hodinách byl nález téměř beze změny, a proto mi zavedli další tabletku. Pokud by se nález nezměnil, přistoupili bychom k protržení vaku blan. Kontrakce teď byly mnohem silnější a hlavně co 2 minuty. Dopoledne jsem strávila střídavě na balóně, ve sprše nebo na žíněnce na zemi, kde jsem chtěla i rodit. Cítila jsem se na zemi bezpečněji a pohodlněji než na rodící posteli.

P
rotože jsem se začala konečně otevírat, mohli jsme si dovolit s protržením počkat. Kontrakce jsem měla stále po 2 minutách, ale stále se mi to dařilo nějakým způsobem rozdýchat. Na pozadí nám hrála nejdřív cimbálka, ale jakmile začaly být kontrakce intenzivnější, poslouchali jsme náš těhotenský soundtrack. Bibi zapálila aroma lampu a od bolestí mi pomáhala masáží. Celou dobu mě Miška objímal, hladil, dával mi pít a byl tam pro mě. Kolem poledne mi nakonec vodu pustili, protože se mé tělo na porod vůbec nepřipravovalo. Teprve poté začaly být stahy opravdu intenzivní. Chtěla jsem od začátku porod bez anestezie. Už při kontrolách mi byl několikrát nabízen epidurál, ale rozhodla jsem se, že zvládnu porod bez něj. Bibi a Miška stáli za mnou a věřili mi. Po dalších dvou hodinách neustálých kontrakcí a žadného pokroku jsem už neměla sílu a po diskuzi s Bibi jsme nakonec k epidurálu přistoupili, abychom tělu ulevili a Lojzimu pomohli ven. Zabral téměř ihned a já si na chvíli odpočinula. Jak rychle epidurál zabral, tak rychle i odezněl. V tuto chvíli jsem už kontrakce prodýchávat nezvládla, ale pomáhalo mi “houkat”. Vždy když přišel stah, snažila jsem se uvolnit čelist a dlouhými tóny tu bolest překonat. Další epidurál mi píchli asi po 2 hodinách. Cítila jsem se dobře, jak fyzicky, tak psychicky. I když jsem byla přesvědčena, že epidurální anestezii v žádném případě, neupínala jsem se na to. Věděla jsem, že to nedělám pro sebe, abych si to“usnadnila”, ale abych pomohla tělu. Podařilo se mi konečně něco sníst a začalo zase kolečko balón, sprcha. Nález se ale moc nezměnil, a tak mi zavedli nějaké čípky na uvolnění, abychom tělu ještě trochu pomohli. Když byly porodní cesty konečně připraveny, už jsem nemohla téměř mluvit. Stále jsem Mišku objímala, choulila se na karimatce a vzdychala a houkala. Samotné tlačení bylo neskutečně náročné. Malý se dral hlavičkou ven, ale tělo ho nechtělo pustit. Ale nevzdávali jsme to. Vím, že jsem byla hodně hlasitá, ale v ten okamžik mi to bylo jedno a hlavně to dělalo mé tělo spontánně.

B
yl to ten nejkrásnější den mého života. Jakkoliv to bylo náročné a bolestivé, jakmile byl maličký v mém náručí veškerá bolest odezněla a nepamatuji si ji. Teď, když na to všechno vzpomínám, pláču. Byl to ten nejsilnější a nejemotivnější okamžik v mém i Miškově životě. Neskutečně mě tato zkušenost proměnila. Obdivuji a miluji mé tělo za to, že celé těhotenství a porod zvládlo. A to hlavně díky Miškovi, který při mě stál v dobrém i zlém, a bez kterého bych to nezvládla, a také Bibi, která tam byla pro nás a hlavně mi věřila a nezlomila nade mnou hůl, když už mě doktoři viděli na operačním sále.

C
htěl bych vám, Miško a Bibi, moc poděkovat, za nádherný porod. Děkuji veškerému personálu porodnice Šternberk za skvělou péči, jak na porodním, tak šestinedělí a v neposlední řadě děkuji Tobě, Aloisku, že sis nás vybral za rodiče. Moc tě milujeme.

PS: porod našeho maličkého trval stejně dlouho, jako ten můj vlastní a narodil se ve stejný čas <3

Jak jste prožívali vaše (nebo partnerčino) těhotenství vy? Oslovili jste také porodní asistentku? A jak probíhal váš porod? Budeme moc rádi za váš porodní příběh.