Přesně před 20 dny jsem zanechala mého milého na letišti Václava Havla a odjela znovu na Krásný ostrov jako chůva dvou prcků. Když se znovu vracím k mému rozhodnutí opustit domovinu, vlastně ani nevím, co byl ten hlavní důvod. Jestli touha po zlepšení jazyka (když už to jednou studuji), poslední velké dobroudružství na vlastní pěst (stejnou výmluvu jsem měla i loni) nebo jen jestli mi nebylo líto mé francouzské rodiny. Tak nějak se mnou počítali.
Ať už mé rozhodnutí bylo podmíněno čímkoliv, s malou dušičkou jsem 25. 6. v 18:40 nasedla do letadla a prostě odletěla. V hlavě se mi míhalo nespočet myšlenek a sama sebe jsem se ptala, jaké bude naše setkání po téměř 9 měsících. Co bych měla udělat? Asi klasicky políbení na obě líčka. A pak? Pár zdvořilostních frází, aby roztály ledy, a pak uvidím. A co když se změnili?! Co když už to nebude ta úžasně úžasná rodina?
Jakmile pilot oznámil klesání, začala jsem pociťovat úzkost. Už tak malé letadlo se mi zdálo ještě menší. Trochu jsem si oddychla, když jsme se konečně dotkli nantské půdy. Jelikož jsem seděla úplně v poslední řadě, a dvěře byly jen jedny, a to na opačném konci letadla, měla jsem spoustu času vzpomínat na to, jak vypadalo letiště vloni. Nevzpomněla jsem si, a tak jsem si příletovou halu představovala jako tu, co máme v Praze.
Takže jako téměř poslední jsem vystoupila z letadla, a tak jak už to u nízkonákladovek bývá, jsem si to mašírovala s mým růžovým kufříčkem přes ranvej směr příletová hala. Stále zamyšlená vstupuji do haly a snažím se trochu zorientovat. Čekala jsem Prahu. Obrovské sály, chodby, jezdící schody. Hned při vchodu po levé straně pás na kufry, napravo záchody zbouchané z překližky, všude plno lidí. A pak tam, uprostřed tady toho, stála ona. Měla lacláče a nedbalý drdol. Klasická Marie. Chvíli jsem na ni zírala, protože bych ji v těch místech vůbec nečekala, ale to už se na mě vrhla a pořádně mě objala a začala mě vítat. V tu chvíli všechny mé černé myšlenky odpadly a já byla znova v mém francouzském životě. Nic se nezměnilo. Jako by to bylo včera, co jsme spolu mluvily naposledy.
Po krátkém bloudění jsem dorazily na byt mé francouzské babičky a profesorky Michèle. Další obavy. Otevřely se dveře a mé obavy se rozplynuly. A zase objímání a vítání. Takže to není sen. Opravdu se nic nezměnilo a já jsem toho součástí. Těsně před spaním Michèle pronese: Já a Barbora, spolu v Nantes – můj sen se splnil.
Další ráno Michèle přivedla svůj sen k dokonalosti a provedla mě po nádherném Nantes. Nedá se to popsat. Zeleň všude. I uprostřed křižovatky. Aby si všichni ti cyklisté měli kde odpočinout. Pak katedrála St-Pierre-et-Paul, přenádherný hrad Chateau des Ducs de Bretagne s hradbami, Centre-ville, fontána na Place-royale a neuvěřitelně kouzelná pasáž Le Passage Pommeraye. Když se teď zpětně dívám, co všechno jsem za těch pár hodin navštívila a co navštívit nestihla, a především co neochutnala, asi se tam budu muset brzy vrátit.
Pak už jen následoval odjezd na ostrov. Už před Quiberonem se dostavila nostalgie. Vzpomínala jsem, jak jsem tudy jela poprvé. Mořééééé. V Quiberonu mi Marie koupila předplacenou kartu na trajekt a řekla: To aby ses k nám mohla kdykoliv vrátit. Ráj na zemi. Teda tam jsem teprve měla dorazit. Přístav Le Palais. Vše, jako bych tu byla včera. Ostrov, lidi, líbání na líčka, dům. Jen ta moje maličká trošku povyrostla.
Velmi brzo, vlastně řekla bych ihned, jsem se dostala do každodenního rytmu rodiny. Budíček v 8 ráno, tedy pokud se Clémenece zrovna nerozhodne mě vzbudit o něco dříve zoufalým křikem, mléko, přebalit, pomazlit a znovu do postele. Teď je na řadě snídaně pro mě. Zelený čaj, něco dobrého a knížka, protože jindy na tyto věci nemám čas. Pak se probudí Jules. Začíná hon na iPad. Téměř každé ráno, řekla bych, se neúspěšně snaží projít kolem mě, ukrást iPad rodičů a znovu se nenápadně vrátit do postele a předstírat, že vlastně ještě spí. Bohužel pro něj, obvykle je tak nenápadný jako sněhulák v létě. Navíc, už nějaký ten pátek tu jsem a poznám, když chce vyvést nějakou tu lumpačinu.
Po takovém honu obvykle následuje snídaně pro Julese, a pak si jen celé dopoledne hrajeme, přebalujeme, kuchtíme, píšeme úkoly. Po odpolední siestě až do samého večera pláž a nekonečné večeře u stolu plných dobrot. Abych nedopadla jako loni, před deseti měsíci a osmi kilo, chodím občas na cvičení na pláži. Dobře, nebudu lhát. Byla jsem tam teprve jednou, a tak jsem se zničila, že asi ještě týden to budu rozcházet.
Za těch 20 dnů, co jsem ve Francii, jsem stihla smažit palačinky a galetky na Kermesse a týden v Normandii. Ale o tom, až přijede můj nejmilovanější. Vy to totiž ještě nevíte, ale už za pár dnů přijede a zažijeme krásný život na Krásném ostrově spolu, zakončený týdnem v Normandii.
… a to se tak hezky přihodí….
Je to dar.
Dar Barunky, dar života…..
Díky 🙂