Aneb o tom, jak jsem mezi hlídáním dvou dětí zvládla ještě absolvovat kurz smažení pravých bretaňských palačinek a galetek a stala se crêpière.
Úžasná historie francouzských palačinek a galetek
Mexičané mají tortily, Ukrajinci bliny, Američané lívance…Bretonové mají crêpe (palačinku), sladkou z pšeničné mouky, nebo slanou, kterou nazývají galette, z pohankové mouky. A věřte nebo ne, smaží je už dlouhých 5 století a s stále s velkým úspěchem.
Již po tisíceletí různé kultury pekly v rozpálených pecích placky, ať už z kukuřice, čočky nebo obilí. Pohankové palačinky, galetky, se smaží v Bretani již od 16. století, kdy se pohanka dostala do Evropy. Tato rostlinka s drobnými bílými kvítky pocházející z mongolských stepí a Sibiře má spoustu výhod, mimo jiné také to, že ji lze sklízet třikrát do roka. Vévodkyně Anna Bretaňská v pohance viděla skvělý prostředek k zajištění obživy pro svůj lid, a proto se ji rozhodla rozšířit. A tak se galetky staly základním jídlem Bretonců. Původně se smažily tlusté, ne krásně teňoučké a křupavé, jak je známe dnes, a jedly se buď suché nebo s podmáslím. Téměř na každé farmě byste narazili na galetkovou pec. Pohanková mouka začala být vytlačována až v 19. století mnohem dražší, ale luxusnější bílou moukou pšeničnou. Palačinky z bílé mouky (crêpes) se tak brzy staly také tradičním bretaňským pokrmem, na venkově často podávány jen se slaným máslem a cukrem. Postupem času se do galetek a palačinek začali přidávat různé náplně, také podle toho, jaké potraviny byly v jaké části Bretaně dostupné. Avšak kombinace, která nikdy nezevšední je galette complète, která se podává s volským okem, sýrem a šunkou. A samozřejmě zapíjená ciderem.
Ačkoliv na pohanku můžeme stále v Bretani narazit, v dnešní době se dováží především z Číny a Ruska. Nicméně to nemění nic na tom, že galetky a palačinky jsou a budou předností bretaňské tradiční kuchyně.